Petr Sedláček: Peníze mají být až sekundárním smyslem toho, co děláte
Eliška Marinská
14.5.2023
Zkušený konzultant, lektor, kouč a terapeut Petr Sedláček pracoval například jako asistent evropského prezidenta v japonské firmě nebo PR manažer a tiskový mluvčí nadnárodního strojírenského gigantu. V roce 2015 založil poradenskou společnost NESPIRE a zároveň od roku 2019 působí ve společnosti Adbros.
Pracoval jste jako PR manažer a tiskový mluvčí v nadnárodním strojírenském gigantu Siemens. Zároveň jste založil poradenskou činnost NESPIRE. Máte tedy bohaté pracovní zkušenost. Jak jste se dostal k takovým příležitostem?
V Siemensu jsem vyhrál konkurz. Co se týče poradenské společnosti, tak se vlastně celý život zabývám tím, co se děje v člověku a co člověka přesahuje. Dává mi smysl propojovat člověka s byznysem a se spiritualitou. Když jsem pracoval v Siemensu, žil jsem sám, neměl jsem rodinu, a tak jsem veškerou svou dovolenou mohl trávit různými terapeutickými výcviky. Do dneška se práci s lidmi individuálně věnuji. Sice ne v tak velké míře, jak bych chtěl, protože na to už čas nemám, ale stále mám individuální klienty, se kterými pracuji. A Nespire vznikl tak, že jsem se spojil s lidmi, kteří měli podobné záměry jako já.
A jaké záměry?
Propojování vnitřního světa člověka se světem byznysu, tak aby se stala práce ne nutným zlem, ale způsobem, kterým člověk může poznávat svět a sebe. Dělat něco, co ho opravdu baví.
Kdy jste poznal, že je na čase odejít z pozice manažera a začít pracovat na volné noze?
Za to může můj syn. Ocitl jsem se na pozici nadnárodní, kdy jsem měl na starosti koordinaci PR Siemensu ve střední a východní Evropě, Turecku, Izraeli a dalších zemích. Měl jsem jednu kancelář v Praze a jednu ve Vídni. A narodil se můj syn. V té době jsme bydleli na Vysočině. Jak se můj syn narodil, tak vypadal, že by se mu hodil spíš tatínek než manažer. A já jsem odjížděl z práce, když spal a vracel se kolikrát pozdě večer, když už také spal. Pochopil jsem, že tohle mu nemůžu udělat. A tak jsem odešel ze zaměstnání a šel jsem na volnou nohu.
Pojďme se ještě vrátit k tomu, co děláte teď. Jak vznikl ADBROS?
S ADBROSem je to hezký příběh, protože to je firma, která před čtyřmi lety měla dvacet lidí a můj brácha si ji koupil. On byl v té firmě od založení a měl pocit, že by mohla fungovat lépe než fungovala, a tak od původních majitelů vykoupil podíly. Tehdy jsem mu slíbil, že když se to povede, tak na tři měsíce si sem půjdu na dva dny sednout a nastavit mu procesy, personalistiku a takové věci. A nakonec to dopadlo tak, že jsme ty firmy spojili. ADBROS se stal nakonec majitelem našeho Nespiru.
Na co se zaměřují společnosti?
Bavíme se prací v obou dvou firmách a vytváříme prostředí, ve kterém se mohou bavit prací i ostatní. Adbros jako takový se zabývá digitálním marketingem, digitalizací procesů, vytvářením mobilních a webových aplikací, prací se sociálními sítěmi. A v Nespiru mám na starosti vedení firmy. Adbros je pro nás jednou z takových těch laboratoří, kde můžeme ty praštěné nápady přivádět k životu. To se týká třeba toho, jak nastavovat firemní hodnoty. U nás se firemní hodnoty nastavují na základě osobních hodnot lidí, nikoli na základě toho, co rozhodne vedení. Díváme se na to, jak rozvíjet lidi nejen po stránce odborné, ale také po stránce osobnostní. Máme dlouhodobé osobnostní programy. Protože navíc milujeme data, tak se také poměrně sofistikovaně věnujeme zaměstnaneckým výzkumům. Díky nim se můžeme podívat, jak se to, co ve firmách děláme, jak se to promítá do čísel. Mezi naše klienty pro zaměstnanecké výzkumy patří třeba ČSÚ, což bereme jako takové razítko, že to asi děláme docela dobře.
Lze být v práci zároveň úspěšným a spokojeným?
Myslím, že být spokojený je téměř podmínka toho být úspěšný. Dokonce si myslím, že primárně má člověk dělat práci nejen kvůli tomu, aby byl spokojený. Do práce by měl dávat svoji vášeň a v uplatňovat přirozené talenty. Vlastně jinak nevím, proč by měl člověk chodit do práce.
Co byste doporučil člověku, který spokojený v práci není?
Aby zjistil, na co má talent a aby našel odvahu dělat to, co miluje. Víte, mnoho lidí říká: ‚‚Nemůžu, protože mám hypotéku. Protože živím rodinu.’’ Ale to jsou často výmluvy. Jak v Adbrosu tak v Nespiru věříme v to, že peníze mají být až sekundárním smyslem toho, co děláte. A věříme, že když naplno děláte něco, co milujete naplno a je to v souladu s vašimi přirozenými talenty, tak peníze se objeví jako přirozený důsledek. Kdyby peníze měly být primárním důvodem konání, tak mi to přijde strašně málo. A to nesouvisí s tím, kolik máte peněz na účtu. Není o tom, že si to někdo může dovolit až když bude mít vyděláno. Když jsem odcházel ze Siemensu, tak jsem taky neměl vyděláno, měl jsem hypotéku a živil čtyři lidi. Nebylo to vždy úplně jednoduché, občas jsem se díval z pomyslného útesu dolů, ale nakonec to vždy dobře dopadlo.
A jak může předejít člověk vyhoření?
Když už tam člověk je, to už je těžké. To obvykle potřebujete nějakého průvodce, terapeuta, který vás provede. Ve mně je bytostné přesvědčení, že pokud děláte něco, co opravdu milujete a děláte to srdcem, tak se nemůže objevit pocit vyhoření. Pocit vyhoření se objevuje ve chvíli, kdy to děláte pro něco zvenku, aby byl někdo jiný šťastný, abyste někomu něco dokázala, abyste měla peníze, abyste měla kariéru… Viděla jste někdy vyhořelé malé dítě? Podívejte se na pískoviště, jak si hrají děti. Dokážou si hrát hodiny a hodiny a nikde nevidíte dítě se syndromem vyhoření. Dokonce všichni, kdo mají děti, tak vědí, že v případě dětí nefunguje zákon zachování energie. Vydaná a získaná energie je tam v zásadním nepoměru a nikdo neví, jak to děti dělají, ale ony to prostě dokážou.
Nad vaším pracovním stolem visí velkým písmem vytištěné slovo ČARAJVETI. Co to znamená a jaký to má pro vás význam?
Je to sanskrtské slovo z jedné Buddhovy věty a znamená: ‚‚Nepřestávej.’’ Pro mě to znamená nepřestávat v hledání toho, kým člověk opravdu je. Když dáte na stranu všechny svoje role, svoje jméno, kdo vlastně zbude pod tím? Všímat si jen podstaty člověka. Někdy je snadné ve víru všech věcí zapomenout na to, kdo jsme my. Když si představíte, že dáte na stranu všechny svoje role – roli někoho, kdo vede rozhovor, roli studentky, dcery, kamarádky, možná partnerky… Když dáte na stranu svoje jméno a začnete se zabývat tím, kdo vlastně zbude. Tak to je to, kam mě vede ČARAJVETI. Nepřestávat v tomhle hledání.
Jste po pracovní stránce spokojený?
Nejsem spokojený, já jsem nadšený. Spokojený je málo. To je takové to, že někam jdete a jste ráda, že na vás neprší a že vám jednou za měsíc přijdou peníze na účet. Mám tady krásnou šanci ukázat, že je možné vytvořit krásné prostředí, do kterého lidé chodí rádi. Neberou práci jako ztrátu času ani jako nutnost, ale jako šanci naučit se něco nového a něco o sobě a o druhých. Lidé se chtějí posunout v odborných znalostech. To má být integrální součást života, nikoli ve smyslu work-life-balance, ale work-life-integration. Termín work-life-balance považujeme za poměrně pitomý, protože on vám v podstatě říká že když jste v práci, tak jste mrtvá: práce, nebo život. Takže my se spíše bavíme o work-life-integration. Jsem rád, že jsme si vyzkoušeli, že je možné takové firemní prostředí vytvořit.